Lizbeth Lozada: svědectví matky s epilepsií o cestě za lepším životem

Jsem Venezuelanka z ostrova Isla de Margarita. Než jsem dorazila do Darienské proluky (pás pralesa, srázů a bažin na hranicích mezi Kolumbií a Panamou), žila jsem rok v Ekvádoru a šetřila si peníze, abych se zkusila dostat do USA.

Je mi 41 let a mám dvě děti – osmnáctiletou dceru a desetiletého syna. Jejich otec zemřel v Ekvádoru. Protože jsme tři, je pro nás pořád těžké přežít. Do Venezuely se vrátit nemůžeme, protože tamější ekonomika je v rozkladu. Člověk si tam nevydělá na živobytí. A to jsem se dříve měla dobře – pracovala jsem v nejrůznějších kasinech a hotelech.

V roce 2020 se to už nedalo vydržet. Jsem epileptička a můj syn má Aspergerův syndrom. Ve Venezuele jsme už nedokázali sehnat potřebné léky a neměli jsme ani peníze na jídlo. V Ekvádoru jsme si dokázali aspoň něco našetřit, i když k Venezuelanům se tam chovali velmi zle. Ať už jsem se snažila pracovat sebevíc, dokázala jsem si vydělat zhruba 5 dolarů za den. S tím málem našetřených peněz jsme se do Spojených států mohli zkusit dostat jedině po souši: jít pěšky a prosit cestou o pomoc. Tak jsme došli až sem, do Panamy, i když to asi nebylo úplně nejlepší rozhodnutí.

Kdybych věděla, že ohrozím život svůj i životy svých dětí, nikdy bych se na cestu nevydala. V džungli jsem ztratila peníze a všechny svoje věci, protože mě strhla řeka. Díkybohu jsem přežila. To, co se událo během oněch čtyř dnů při přechodu džungle, bylo příšerné. Když jsem v řece přišla o léky, začala jsem během cesty trpět epileptickými záchvaty a můj syn panikařil. Všechno zůstalo na mé osmnáctileté dceři, která nám pomohla vytrvat a nezastavit se. Náš průvodce nás nechal v džungli, byli jsme ztracení. Museli jsme ve dvě hodiny v noci jít řekou, všichni jsme byli vystresovaní a hledali jsme někoho, kdo by nám pomohl vrátit se na správnou cestu. Několikrát jsem se kvůli tomu duševně zhroutila.

Nakonec se nám po několika hodinách podařilo vyváznout a časně zrána jsme byli zpátky na silnici, ale v bahně jsme přišli o boty, a tak jsme museli jít bosky. Cestou jsme viděli mrtvé lidi a já často plakala. Prosím každou rodinu, která se chce na takovou cestu vydat, aby to nedělala. Kvůli tomu, že jsem nemohla brát léky, mi bylo hodně špatně. Na vrcholu hory jsem měla kvůli stresu šest epileptických záchvatů. Pomohli mi nějací kubánští doktoři a snažili se také uklidnit mého syna, který se také zhroutil.

Od chvíle, kdy jsem dorazila do migračního centra San Vicente, jsem prodělala dalších pět záchvatů. Naštěstí mi Lékaři bez hranic dali potřebné léky a také léky pro mého syna, který si nejprve myslel, že cesta do Dariénu je nějaký výlet. Po hodinách strávených v džungli byl čím dál zoufalejší a prosil nás, že chce odtamtud pryč. Díkybohu jsme naživu.